Jíst jako vrabeček #4 - Nejsem dost nemocná

Pomalu mi z toho začíná hrabat a cítím, jak se propadám stále hlouběji.

Jíst jako vrabeček #3 - Relaps

Zase jsem zpátky u blití pocitů do slov a momentálně mi deník nestačí. Mám pocit, že potřebuju oslovit víc lidí, tak nějak na sebe upozornit, hele, jsem tady a nezvládám to.

Co teď?

Tak nějak nevím, co vlastně dál.

Asi jsem zpátky?

Já vim, skoro tu nejsem a tak nějak, v konceptech mi visí osm článků. Twitter jsem použila po asi čtyřech měsících...

Ach jo.

Bojíš se smrti?

Všechny nás to čeká.

Nekonečno

Chci psát, vážně. Ne, že bych neměla nápady, můj blog se plní konceptama. Jen mám tak hrozně rozlítanou mysl, že nedokážu nic z toho dokončit. Nějak mi dochází síla na to mít nějakou roli na sociálních sítích, dělat, že je všechno v poho, psát o svých pocitech a ještě čelit realitě.

O něm ft. Seveřanka v Praze

“Byl jsi mi oporou dlouhá léta, můj milý. Byl jsi jednou z mých konstant v životě. Nikdy jsi nic nechtěl. Vždycky jsi mi pomohl. Byl jsi na mě nejhodnější na světě. Nikdo nechápal naše kamarádství. Nikdo. Nikdo nevěřil, že jsme spolu nic neměli. Nikdy.