Může si za to sama

Dnešní společnosti se mimo jiné říká rape culture. Že prý normalizujeme znásilnění a ženská si za to může sama tím, jak se oblíká, chová, že pije, když jsou kolem ní chlapi, dává smíšené signály, dost se nebrání, mstí se svým bývalým roznášením drbů, chce politovat. Ráda bych k tomu řekla svoje.

Když mě v šesti poprvé znásilnili, byla jsem nevhodně oblečená? Chovala jsem se moc vyzývavě? Měla jsem se hlídat s alkoholem?

Nebo jsem se snad málo bránila? Měla jsem udělat víc, když mi držel nůž pod krkem? Když mi vyhrožoval, že mě zabije, když někomu něco řeknu?

Skoro sedm let mě znásilňoval můj starší bratr. V deseti jsem se svěřila své kamarádce, že si to přede mnou brácha dělá a chce, abych na něj sahala a olizovala ho tam, druhý den za mnou přišla mamka a řekla mi, že si nemůžu vymýšlet takový věci a mám se jít hned bráchovi omluvit. Další dva roky jsem mlčela. Možná bych mlčela navždy, kdybych jednou nespala u táty a nekřičela ze spaní v jedné z mnoha nočních můr, které mě honí doteď. Ptal se mě, co se mi zdálo. Řekla jsem mu všechno. Od té doby se to neopakovalo.

Potom už mě brácha “jen” mlátil, citově mě vydíral a psychicky deptal.

Když nedokáže holka říct ano, nedokáže říct ani ne. A já tehdy nerozuměla tomu, co se děje, proč mě to tak bolí a co to vlastně dělá.

Nevěřím chlapům. Hraju roli svůdné ženy, za jejíž maskou se schovává nedůvěřivá malá holka, která se doteď někdy budí v slzách a s křikem.

A můžu si za to sama?