O chybách ft. Seveřanka v Praze

Občas si říkám, co bych v životě udělala jinak, co bych změnila. Co bych udělala jinak, kdybych tehdy věděla to, co vím teď. Jasně, zkušenosti jsou nepřenosné. Ale taky si občas říkáte, co byste řekli svému mladšímu Já, kdybyste měli tu možnost? První takové rozmluvy jsem měla před dvěma lety a druhé mám poslední dny. Je soubor určitých věcí, které bych strašně ráda řekla svému tehdejšímu dvacetiletému Já. Tedy Já, které je teď skoro o deset let mladší.

Dalo by se to shrnout do čtyř bodů vlastně: Neboj se chybovat, Dělej velké kroky, Věř si a Řekni si o pomoc, když potřebuješ. 

Chlapci, prosím, promiňte mi ten genderově nevyvážený první blok a omluvte, že se bude jednat o možná povrchní věci. Ale nejsou o nic méně důležité.

Tak poslouchej dobře, ty malý zrzavý telátečko, teď si upřímně řekneme totiž pár věcí.

Vidím

Přiznávám se. Když přijde na sebelásku, sebevědomí, sebepřijetí a všechno další sebe pozitivní, jsem celkem loser.

Pokud mě uvidíte jít proti vám po ulici, uvidíte normální mladou zdravou holku s dlouhýma kudrnama, pořádnou prdelí, ďolíčkem ve tváři a zářivě modrýma očima.

O anorexii ft. Seveřanka v Praze

Je mi skoro třicet let. Mám velmi náročnou práci, co se přemýšlení týče. Vypadám poměrně hezky. Mám postavu a svaly pevnější, než holky o deset let mladší, i než o deset let starší. Už tři roky jsem nejedla svíčkovou omáčku. Jo, až tolik si hlídám sacharidy. Taky skoro nejím maso. Cvičím. Teď už ne tak často, ale když, tak s velkou brutalitou. Ve sportu ráda poznávám své hranice. Proč o tom ale vyprávím?

"Ne" je kámoš, né žrádlo ft. Seveřanka v Praze

No. Holčičkám je od mala vštěpována jedna taková věc. Říká se jim “Buď hodná holčička.”. Buď hodná holka a usmívej se. A když se podobné pitomosti opakují příliš často, zakoření to ten pocit, že všem musíme vyhovět, jinak by nás neměli lidi rádi. Pak to vede k tomu, že děláme věci, které ale dělat nechceme, jen protože se to od nás čeká. Z takových holek pak vyrostou poslušné ženy, které upřednostní všechno před sebe samou. Takže třicetiletá roštěnka se cítí vnitřně na padesát, protože nikdy si neudělala čas pro sebe, nikdy neřekla, že nechce a ptá se, co udělala špatně. Potřeba seberealizace je v každém z nás. Někdo to vnímá silněji a někdo opravdu obětuje vše pro rodinu, děti, přátelé, práci. A myslí si, že je normální dřít víc, že jinak to ani vlastně nejde. Že od ženy se přece neočekává, že by mohla mít své zájmy, kariéru nebo dokonce (!) mít svůj názor.