No. Holčičkám je od mala vštěpována jedna taková věc. Říká se jim “Buď hodná holčička.”. Buď hodná holka a usmívej se. A když se podobné pitomosti opakují příliš často, zakoření to ten pocit, že všem musíme vyhovět, jinak by nás neměli lidi rádi. Pak to vede k tomu, že děláme věci, které ale dělat nechceme, jen protože se to od nás čeká. Z takových holek pak vyrostou poslušné ženy, které upřednostní všechno před sebe samou. Takže třicetiletá roštěnka se cítí vnitřně na padesát, protože nikdy si neudělala čas pro sebe, nikdy neřekla, že nechce a ptá se, co udělala špatně. Potřeba seberealizace je v každém z nás. Někdo to vnímá silněji a někdo opravdu obětuje vše pro rodinu, děti, přátelé, práci. A myslí si, že je normální dřít víc, že jinak to ani vlastně nejde. Že od ženy se přece neočekává, že by mohla mít své zájmy, kariéru nebo dokonce (!) mít svůj názor.
Jde.
Jsem toho názoru, že je možné skloubit svou seberealizaci, rodinu, kariéru, zájmy a všechno ostatní. Mám ráda úspěšné ženy. Ať už dělají cokoli. Ráda čtu o Ase Akiře, Audrey Hepburn, Marii Curie, Marisse Mayer nebo třeba o Marii Terezii. Všechny totiž mají jedno společné. Vystoupily z davu a řekly jasné NE. Používaly / používají svou hlavu a nepodléhají dogmatu, že ženská má stát u plotny a být továrna na děti. Marissa Mayer udělala svá nejpodstatnější rozhodnutí v sedmém měsíci těhotenství. A pak v šestinedělí. To jen tak bokem...
Je to o nějakém vnitřním módu, ale dá se to i naučit. Abych byla konkrétnější, myslíte si, že Maruška Chytilová by se ve svých 26 letech stala CEO Slevomatu, kdyby měla ten názor, že od holky se sluší a patří, aby vystudovala něco humanitního a pak pekla švédský koláč? Jakoby uplně ne no….
Jsem poměrně hodně citlivá a moje reakce hraničí až s agresí, když někdo prohlásí, že ženy jsou nějak méněcenné, míň schopné, že mají být mužovi po vůli a že jejich poslání je jen plodit děti. A řekněme si to upřímně - pořád takové názory i v dnešní době kolují a až se občas divím, od kterých mužů pochází. Pracuji v hodně technickém oboru, kde je minimum žen. V oboru, kde opravdu panuje kolikrát názor, že žena tam nemá co dělat, že tomu nerozumí a že je tam z “protekce”, protože má super prsa. Už několik let pracuju v týmech, kde jsem byla a jsem jediná holka. (Kdybych měla jen prsa a ne mozek, asi se tam moc dlouho neohřeju a dělám někde sekretářku, že?)
Jasně, má to výhody. Jste miláčkem všech, vaše bebíčka jsou ihned pofoukaná, vaše přání obvykle do minuty splněny. Jenže abych byla respektovaná, musela jsem se naučit několik věcí. Nesouvisí to jen s prací, ale celkově se životem. Jak moc, mi došlo až nějakou dobu poté.
Ze začátku mě ostatní v práci vždycky brali jen jako hezkou tvářičku. Že tam jsem, jen aby se neřeklo, protože kvóty, že jo… A mě to sralo. Dost mě to upřímně sralo. Sralo mě, že když jsem na schůzce, tak jsem byla přehlížená, brána jen jako do počtu. Na schůzce, kde odbornost byla na mé straně, ale ne, klient vždy pokládal otázku mému kolegovi, který seděl vedle mě.
Říkala jsem si, co sakra dělám špatně. Vůbec mi to nedocházelo. Ale moment, kdy mi to došlo, byl ve chvíli, kdy mi otec mého tehdejšího bosse řekl, ať mu uvařím kafe. On mi to řekl. Netázal se. Tak jsem řekla: “Ne, já tady fakt nejsem od toho, abych vám dělala kafe.” “Ale můj syn tě zaměstnává!” Jo, začal mi hned i tykat. Nechme stranou tuhle nudnou story a já řeknu, jak strašně zásadně mě ovlivnila dál.
Tou mou reakcí jsem dala jasně najevo nějaké hranice. Ano, kumulovalo to ve mně už nějakou dobu, ale já o tom přemýšlela. Poměrně dlouho dobu a velmi intenzivně. Že tímhle “NE!” jsem odešla spokojeně ze situace. A že vlastně až strašně moc říkám ano. Říkala jsem “ano” všem. Protože mi kdysi bylo řečeno “Buď hodná holčička.”... Říkala jsem ano, protože se to ode mě čekalo, protože jsem si myslela, že právě tím “ano” mě lidé budou mít rádi. Ale když jsem tehdy tak přemýšlela, došlo mi, že když mně bylo zle, najednou se našlo až překvapivě málo lidí, kteří vyslyšeli moje volání o pomoc.
A v tu chvíli se to zlomilo. Začala jsem jednat jen podle sebe. Můj Bůh už nebyla rodina, práce, přítel, přátelé. Postupně jsem se stala svým šéfem a dělala věci, které jsem vždycky chtěla, ale nedělala, protože se to přece nesluší. Třeba celý den jíst jen čokoládu a pít šampaňské, jet na otočku k moři, oslovit cizího muže v baru, nic nedělat nebo třeba na týden vypnout telefon. Nebo si vzít auto a jet po dálnici 180. Jen protože můžete. A protože Rover přece potřebuje prohnat motor, že.
Prostě jsem se naučila říkat slovo “NE”. A začaly se dít věci. Najednou jsem zjišťovala, že když něco odmítnu, lidi se tak nějak “zlobí” na mě. Protože jsem si dovolila být sama sebou a prosazovat nenásilně svůj postoj nebo názor. A zas přišlo to dogma “Buď hodnou holkou”. Jenže je rozdíl být hodná a být blbá. Naučila jsem se říkat slovo “NE” a začala jsem být najednou o dost spokojenější, protože jsem přestala dělat věci, které se očekávaly.
Chvíli jsem měla potřebu své “NE” obhajovat, vysvětlovat… ale na co? Ano, samozřejmě. Jsou situace, kdy je to na místě. Ale občas ne. A já se ráda naučila říkat slovo “NE”, když mě to mělo velmi zahrnovat.
…..
“Ne, mámo, už se s tebou nebudu vídat.” (Protože jsi mě deptala a tyranizovala celé roky a být jen o chlup slabší, zařídíš mi psychologa od dvaceti výš.)
“Ne, Medvěde, nevyhonim ti ho.” (Protože na to jednoduše nemám teď aktuálně náladu.”)
“Ne, Báro, nebudu poslouchat, jak jste se po xté rozešli.” (A neznamená to, že už nejsem tvoje kámoška, jen prostě opakuješ stále stejné chyby pořád a já už to nechci poslouchat, protože na to tě mám až moc ráda.)
“Ne, ty čůráku, co jsi mě vzal pod krkem a znásilnil.” (Protože mám ráda sebe a díky tomu jsem si uvědomila opravdu hodně věcí.)
“Ne, Petře, nepůjdu s tebou pít.” (Protože si v klidu chci otevřít víno a číst Philipa Rotha, což je pro mě ideální večer.) Edit: Opravdu zbožňuju knížky od Rotha.
“Ne, šéfe, neudělám to.” (Protože klient je píčus a já nebudu 12h v práci kvůli němu.)
“Ne.” (protože prostě něco nechceš.)
… ale
Jsou lidé, kterým bych byla ochotná darovat svou ledvinu, kdyby jí potřebovali. Není jich tolik, ale jsou. A je v pořádku říkat i “ANO”. Jen to velmi souvisí s “NE”.
“Ano, Adél, klidně zavolej.” (Protože vím, že člověk se potřebuje vypovídat a ty jsi tak nádherná duše.”)
“Ano, Dejve, samozřejmě, že ti uvařím.” (Protože jsi po rozchodu a živíš se už dva měsíce jen pizzou a sakra jsi můj nejlepší kámoš, tak se na tak debilní otázku vůbec neptej.”)
“Ano, ségro, jistěže ti pohlídám dítě.” (Protože je to přece moje neteř, kterou zbožnuju a protože vím, jak moc těžké to máš.)
“Ano, budu vypovídat u soudu.” (Protože moje řeč může rozhodnout o všem.)
“Ano, miláčku, to víš, že přijedu.” (Protože jsme parťáci a já vím, kdy ti je zle.)
… a mohla bych pokračovat.
Říkat “NE” není nic negativního a nikdo by se za to neměl omlouvat. Zkuste to někdy, uvidíte, že se vám trochu uleví. Říkat “NE” je úzce spjato s říkat “ANO”. Jen tím nesmíte popírat sami sebe. Říci “NE” neznamená nic negativního, nemáte ty lidi o něco méně radši. Jen prostě zdravě a sobecky prosadíte vůči vám to, co chcete vy. A je to tak v pořádku.
Říkat “NE” je přirozené a bylo by dobré, aby si každý uvědomil, že se kvůli tomu nemusí cítit vinen. A říkat “NE” ve vztahu je kapitola sama o sobě a o tom napíšu zase někdy jindy.
….
Děkuju za možnost hostování u Sirény na blogu.
Já: Seveřanka, milující a troufám si tvrdit empatická vůči okolí. Víno, kočka, hudba. Velice zamilovaná do svého muže. Tisíce přečtených knih, ještě víc vykouřených cigaret a Barcelonu adoruji jako jedno z nejlepších měst světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat