Nekonečno

Chci psát, vážně. Ne, že bych neměla nápady, můj blog se plní konceptama. Jen mám tak hrozně rozlítanou mysl, že nedokážu nic z toho dokončit. Nějak mi dochází síla na to mít nějakou roli na sociálních sítích, dělat, že je všechno v poho, psát o svých pocitech a ještě čelit realitě.

Točím se v kruzích. Ačkoliv proti minulým trablím s psychickýma poruchama mám pocit, že alespoň v životě někam směřuju, stejně si připadám, jako bych se snažila vylízt na nějakej kopec a na nohách měla olověný koule, který mi to znesnadňují.

Znáš to, prostě lezeš, dejcháš, je to všechno dobrý, říkáš si ty jo, to není tak hrozný, to dám.

A pak ti podjede noha na nějakým lejnu a ty buď spadneš na držku nebo rovnou sjedeš o několik kroků níž. Držíš se zuby nehty, abys nesjel ještě níž, ale ty zasraný závaží tě táhnou dolů.

Tak chvíli ležíš, pak se zvedneš a lezeš zase dál.

A pak ti podjede noha jinde, možná o něco výš. Ale sjedeš zase zpátky.

Každej máme nějakej svůj kopec, na kterej lezeme, stejně jako svoje závaží. Nefňukám tu o tom, kolik toho mám naloženo.

Sere mě to.

Celej ten kopec, ty závaží, sere mě to, že se ode mě čeká, že se budu snažit a usmívat zatímco uvnitř umírám a brečím a chci si vyrvat všechny vlasy.

Jsem zoufalá.

Nechci nikam lízt, nechci nikam spadnout, chci se prostě vykašlat na celej kopec, na celý závaží, chci si sednout na prdel a nechat toho všeho bejt.

Nebaví mě ty motivační kecy o tom, jak musím najít sílu jít dál, nebaví mě to, jak se do mě někdo montuje, jak mi každej chce pomoct a přitom mi nepomáhá nikdo.

Nechci řešit svoje problémy, nechci se v tom pitvat, nechci o nich mluvit, nechci politovat, nechci nic.

Chci ticho, chci svatej pokoj.

Proč bych se měla snažit, když stejně vždycky spadnu a skončím tam, kde jsem začala?

Proč bych se měla snažit jíst a žít zdravě, když nikdy nebudu mít tělo, jaké bych chtěla?

Proč bych vůbec měla jíst, když vím, že za pár týdnů přijde jedna poznámka a mě to na měsíc rozhodí a nebudu schopná se najíst víc než je nutné, abych nekolabovala?

Proč se od každýho s nějakou poruchou očekává, že bude normální a bude se usmívat?

Jsem bezradná, nasraná, frustrovaná.

Nejvíc na tom všem mě frustruje, že se můžu sebevíc snažit, ale nikdo mě nepochopí. Nebo ho to nezajímá. Mávne rukou, řekne si kdyby radši začala cvičit a normálně žrala, bude jí líp.

Ani nevím, co chci.

Asi nic. Chci si lehnout, chci ticho, chci tmu, chci prázdno.

Žádný nucení do jídla, žádný vysvětlování, proč jsem smutná, žádný otázky, co se děje, žádný další svěřování a rozpitvávání.

Chci mít od všeho svatej pokoj.