pondělí 30. ledna 2017

Vždycky jsem za tebou chodila, jen když jsem něco potřebovala?

Nadechni se.
Nadechni se, sakra.
Co se to s tebou kurva děje?

Já... Já nevím, nemám slov.
Je pravda, že chceme pořád víc, i když už máme všechno?
Ještě před rokem bych přísahala, že tak, jak jsem teď, budu stoprocentně šťastná.
Taky jsem byla.

Přestaň se klepat.
Hlavně, ať si ničeho nevšimne.
Do prdele.

Nevím proč jsi mi napsala, ale byla jsem hrozně ráda, že se ti, já nevím, třeba stýská?
Tys vždycky byla ta, co si myslela, že nejsem šedivá, nebo mi to tak aspoň přišlo.
"Ser na to, všechny je nenávidíme. Pojď na kafe."

Nebreč.
Nebreč.
Nebreč.

Najednou mám pocit, že se kolem mě všechno hroutí. Všechno, o co jsem se tak snažila, všechno, co jsem si vybudovala, všechno, co jsem si vysnila. To všechno se oklem mě hroutí a drobí na prach. Jako by to všechno byl jen sen a já se zas probudila do toho studenýho pokoje a hromady úzkostí.

Ne, další kafe už nesmíš, vždyť se zase celá klepeš.
Je to dobrý, jen se do prdele nadechni.
Odkašli si, ten knedlík v krku zmizí.

A každý ráno mě z postele dostalo to, že půjdu k tomu automatu na hnusný kafe, co už tam ani není, že tam hodím osm korun a budem spolu chvíli na všechno nadávat. Když se teď probudím, budeš tam na mě čekat?

Kašli na ty prášky.
Stejně nepomůžou.
Jdi k doktorce.

Hlavně díky tobě jsem v sobě potlačovala tu nenávist k sobě samé. Tys mě měla ráda i přes to, co jsem udělala. Mělas mě vždycky ráda, i když jsem taková mrcha.
Strašně mě bolí hlava a nemůžu spát. Celá se klepu a nemůžu přestat. Nedokážu o ničem mluvit, všechno mě rozhodí a naštve.
Chci se aspoň o samotě vybrečet, ale nejde to.

Vybreč se, říkali.
Tak to říkali. Že ti pak bude líp.
Tak proč nebrečíš? Proč jen sedíš na balkóně s vajglem v ruce a čumíš do prázdna? Jsi v depresi, chudinečko?

Já... Já nevím, mrzí mě to. Mrzí mě to všechno. Hlavně to, že se na tebe pokaždé vykašlu, když mi je dobře.
Mrzí mě, že tě zatěžuju svýma problémkama ve svým snovým životě na poslední zastávce před Ukrajinou.
Jenže vím, že ty jediná mě pochopíš, že mi dáš naději na to, že to bude třeba zase dobrý, že nejsem sama.
Ty jediná mi nedáváš ty dementní bezcenný rady jako: "Nebuď smutná."

Tak co? Za kým dolezeš teď?
Za ní?
Fakt si myslíš, že tě vyslechne a pomůže ti?
Ty jsi fakt hrozná svině, víš to?

Prostě chci všechno zpátky. Chci zas neřešit peníze, neřešit to, co jím a jestli jím, chci řešit jen drobný na kafe, špinavou oblíbenou flanelku, to, že mi je zima...
Řekla jsi, že jsme spřízněný duše? Možná jo. Já nevím. Nevím už nic.
Vím jen to, že mi chybíš.

Probuď se.

Žádné komentáře:

Okomentovat