čtvrtek 1. června 2017

Jíst jako vrabeček

V patnácti jsem při 162 cm vážila 98 kilo. O rok později jsem jela na tábor. A tam se všechno pokazilo.


Bylo mi šestnáct, byla jsem tlustá, četla jsem si, byla jsem tam nejstarší, neposlouchala jsem Ektora a One Directiona a byla jsem ve stanu s dvaceti holkama. Každej den se tábor sešel pětkrát denně na jídlo do jídelny. Kousek od nás měli stůl nejstarší kluci - věkově minimálně o rok mladší než já. Za dva týdny na táboře mi žádný kluk neřekl jménem.

Titanic.
Bachyně.
Bečka.

Pouze zlomek jmen, kterými se do mě děti trefovaly od dětství. Ve třídě už to všechny omrzelo, ale tady jsem byla atrakce, něco novýho.
Styděla jsem se za sebe. Styděla jsem se za to, jak vypadám, styděla jsem se před nimi promluvit, styděla jsem se jít do vody, protože by mě viděli v plavkách. Styděla jsem se jíst.

Odmítala jsem jíst svačiny, za každého jídla jsem měla maximálně tři sousta a všem jsem se vyhýbala. Po dvou týdnech jsem přijela domů a máma se divila, že jsem zhubla. Ale chválila mě. Všichni mě chválili. Za deset dní tam jsem zhubla šest kilo.

Ty jsi kus ženské.
Jak to že ještě nechodíš za klukama?
Fakt to sníš?
Měla by ses krotit.
Vždyt se na sebe podívej!
Jak by tě takhle někdo mohl chtít?
Začni se sebou laskavě něco dělat!

Tohle do mě cpali celej můj život. Máma. Táta. Babička. Děda. Všichni.
Tak jsem se začala krotit. Začala jsem cvičit, přestala jsem jíst pečivo, uzeniny. Dokonce i v divadle, kde mě všichni nesnášeli, mě najednou začali mít rádi, protože jsem se uzavřela do sebe, seděla jsem bokem s knížkou a nikdy jsem nic nejedla. Pamatuju si, že jsem se jednou zavřela do přísálí a svítila si na písmenka klíčenkou. Přišla za mnou holka, která na mě nikdy nepromluvila a řekla mi: Neseď tu, pojď za náma.

Tak jsem šla. Holky mě začaly chválit, že jsem zhubla, že vypadám dobře. Vážně jsem byla oblíbenější, když jsem byla hubenější.
Nikdy jsem nebyla oblíbená. Ale čím míň kilo jsem měla, tím míň si mě lidi všímali, případně na mě občas byli milí. Takže jsem si rychle dala dohromady, že čím hubenější budu, tím radši mě budou lidi mít.

Vážně. Občas si mě všiml i nějakej kluk. Sice jsem měla deprese a nohy rozřezaný od žiletek, ale taky jsem hubla.

Na jaře 2015 jsem měla 81 kilo.

Poprvé jsem začala schválně hladovět. A dělalo mi to dobře. Založila jsem si ask.fm, kde jsem sledovala pro ana účty. Dodržovala jsem jejich diety, hladovky, jejich pravidla. Cvičila jsem víc než hodinu kardia denně, jedla jsem prakticky jen zeleninu, pila zelenej čaj - i když ho z duše nenávidím - protože mi "sestřičky" poradily, že zrychluje metabolismus.

Ty komplimenty, tolik lidí si mě najednou všímalo, zažila jsem nejvíc svých úletů.

Dostala jsem se na 75 kilo. Na podzim jsem začala chodit na judo. Jedla jsem celkem normálně. Váha nepadala, ale centimetry ubývaly. Komplimenty se hrnuly. A já zase začala hladovět, protože jsem na maturitní ples chtěla být krásná.

Na maturitním plese jsem krásná byla. Byla jsem zdravá. Víceméně.

Po maturiťáku přišlo předmaturitní období. Stres, škola, učení se, tréninky. Od března do konce května jsem žila prakticky jen z přeslazených černých čajů s abnormálním množstvím citronky, čokolády, borůvkových cigaret a rajčat s mozzarelou.

Izolovala jsem sama sebe, nedovolila jsem si jíst nic výživného, na trénincích jsem kolabovala. tři dny po maturitě jsem jela obsluhovat nealko stánek na fesťák. Tehdy jsem se dostala na jednu ze svých nejnižších vah, na 69 kilo. Ano, měla jsem svaly, spoustu svalů, které mám ostatně ještě teď. Ale byla jsem hrozně slabá, podvyživená. Nemocná.

Poznala jsem Mártyho a všechno se zlepšilo.

Na chvíli. Čtyři měsíce jsem bydlela sama v Olomouci bez peněz. A nejedla jsem. Neměla jsem peníze na to kamkoliv jet, byla jsem tam uvězněná. Když jsem si odpustila jídlo, mohla jsem jet za Mártym a být s ním. To bylo v létě 2016.

V říjnu jsem se pod nátlakem stresu z vysoké, kterou jsem nesnášela od prvního dne, z cizích lidí, z izolace a z podvýživy psychicky zhroutila a ukončila jsem studium. Začala jsem hledat práci.

O marných pokusech najít fajn práci pomlčím.

Únor 2017 pro mě byl psychicky nejhorší měsíc za poslední rok. Chodila jsem na brigádu olamovat zinek za 70 korun na hodinu, musela jsem na sebe nechat ječet od mistrové, vstávala jsem ve čtyři ráno, jedla jsem dvakrát za den. S fyzickou námahou ve fabrice se to ale nekrylo a 9. března jsem v práci zkolabovala. Už několik dní mě trápila bolest žaludku po každém jídle. Druhý den jsem se u doktorky dozvěděla, že mám vysadit antidepresiva, protože mi to zhoršuje poruchu příjmu potravy, dostala jsem utlumovací léky a prášky na žaludeční vředy, musela jsem odejít z práce.

Nikdy jsem nebya zimomřivá. Ale když jsem začala hubnout, čím dál tím víc mi začala vadit zima. V zimě se mi rozjela chladová alergie. Kvůli úbytku váhy.

Neměla jsem tehdy k dispozici váhu, ale následky jsem na sobě viděla. Neustále jsem spala, byla jsem jen smutná, nemluvila jsem, nedokázala jsem uzvednout pomalu ani kočku. Lezly mi žebra, pánev, i ležení bylo nepohodlné, protože mě všechno tlačilo. Přestala jsem menstruovat. Odrovnala jsem si játra a kyčel.

Doktorka mi řekla, že pokud nezačnu jíst, půjdu do nemocnice a dostanu trubku do krku. Když jsem ubrečená volala mámě, začala se mi do telefonu smát.

Začala jsem s anorexií znova bojovat. Nikdy to nebyl lehký boj, tentokrát to byl doslova boj na život a na smrt. Život mě každým dnem opouštěl čím dál víc. Kůže mi zežloutla, padaly mi vlasy, nedokázala jsem vyjít ani schody.

Po čtyřech letech hubnutí a povzbuzujících komplimentech chci jen říct - nikdy nikomu nevyčítejte jeho váhu. V "lepším" případě mu jen ublížíte, v tom horším se mu může stát to, co mně.

Anorexie není něco hezkýho nebo poetickýho, je to psychická porucha s úmrtností 20%. Průměrná doba ozdravování je sedm let. Následky jsou trvalé. Ten hlas v hlavě, co mi říká, že nesmím jíst, jinak budu tlustá, nikdy neodejde. Časem bude snadnější s ním bojovat, ale bude tam pořád.

Není to jen o jídle. Je to o pocitu kontroly, o pocitu síly něco si odepřít. O závislosti na slovech "zhubla jsi, sluší ti to.". Je to o touze být dokonalá a připravit všechny o důvod mě nesnášet.

Nechci lítost. Chci ukázat, že jeden komentář může spustit kolotoč, kterej je hrozně těžký zastavit. Nepovažuju se za psychicky slabého člověka, ale každej máme slabinu a tohle je ta moje.

Chtěla jsem dát dohromady celej příběh o tom, jak se to stalo a co se vlastně stalo. Udělat si v tom trochu pořádek.

A možná vám ukázat, že ne každá hubená holka je anorektička a ne každá anorektička je hubená.

Nosím velikost 40. Moje míry jsou 96-75-93. Měřím 169 cm, mám 70 kilo a body mass index 23,1. A čtyři roky trpím mentální anorexií.


3 komentáře:

  1. Jsem ráda, že už zase píšeš. A taky, že jsi napsala tohle. Děkuju.

    OdpovědětVymazat
  2. Dík. Za zdieľanie.
    Moja ex mala (má) podobnú obezitu. Dobre viem, čo všetko to so sebou obnáša. Je toho veľa, v podstate je to život invalida, ale najhorší následok je ten, ktorý na pohľad nevidno. Psychika. Keď ťa ľudia odsúdia skôr, ako vôbec prehovoríš. Keď si nemôžeš ani kúpiť zmrzlinu. Keď chalana na ulici zaujme tvoj pes viac, ako ty. Keď ideš na ples a muži s tebou komunikujú len z povinnosti, aj to len tí slušnejší. Ten nápor na psychiku bol tak enormný, že keď sa konečne jeden chalan našiel, nikdy mu to nedokázala celkom uveriť. To spôsobilo veľmi veľa toxických vecí, a v konečnom dôsledku až to, že sa vzťah rozpadol a jej obavy sa tak len "potvrdili".
    Ani najlepší spisovateľ sveta nevymyslí to, čo len život prinesie.

    OdpovědětVymazat