Já vim, skoro tu nejsem a tak nějak, v konceptech mi visí osm článků. Twitter jsem použila po asi čtyřech měsících...
Ach jo.
Tak nějak jsem zmizela a přesně vím proč. Začala jsem si psát deník. Normální, v Tigeru koupený sešit s tečkovaným papírem a k tomu gelovka s mrkvičkou z Aliexpressu, nechané v posteli pod polštářem.
Řekla jsem si, že bude lepší si chvilku nechat svoje soukromí pro sebe a necpat ho na internet.
Posledního asi půl roku bojuju se svým psychickým zdravím. S doktorem zkoušíme všechny možný i nemožný prášky a já už z toho prostě nemůžu, už kurva jednoduše nemůžu z kombinace chemie co beru jen abych dokázala fungovat. Momentálně dostávám injekčně antipsychotika a každý den beru antidepresiva, zdá se že to konečně funguje a já se pomalu hrabu ze všech těch sraček.
Tohle léto pro mě znamenalo návrat deprese. V depresích jsem nebyla od svých šestnácti, takže po šesti letech přijít o touhu vstát z postele, něco dělat, jít do práce, prostě.. bolelo. Svět je tak nějak černobílej a uvnitř je to všechno hrozně otupělý. Nic nemá smysl, nechci chodit mezi lidi a už vůbec nechci nic vědět o životě jinejch lidí.
Na týden jsem se izolovala od lidí úplně, vzala jsem si dovolenou a ven šla jen se psem, jinak jsem spala, brečela a nejedla. V tom nejhorším jsem musela pracovně do Chorvatska kde se schází celá firma včetně partnerů v Japonsku, Střední Americe, a prostě... je to banda opilých hlučných přemotivovaných lidí a to depresím nijak neubralo.
Hodně mi pomohla tráva. Prostě si po dalším hrozným dni ubalím špeka a pak mi je fajn, můžu jít umýt nádobí, netrápí mě vlastní hlava a co v ní je a žiju den po dni a tak nějak zvládám každej den jednotlivě.
Jasně, určitě tomu mýmu stavu pomohly spíš dobrý prášky a ne to, že si čas od času připálím brčko, ale fakt mám pocit, že moct se občas uvolnit mi pomohlo tu bouřku v mý hlavě tak nějak přečkat.
Teď se pomalu zvedají mračna. Po dvou měsících jsem sáhla po deníku a teď si říkám, proč se nevrátit mezi lidi i na internetu?
A jinak jsem těch pár měsíců hlavně poslouchala hudbu, stihla jsem být v Japonsku a Chorvatsku, udělala si pár nových přátel a vrátila se k závislosti na kafi a horké čokoládě místo jídla. Ale držím se, fakt že jo.
Pro zájemce o hudbu:
Even if I say what's on my mind
I fear I waste my time
So please don't mind me
If I take my time
I've seen it all
And I've felt nothing
Don't want no more
So show me your sins
Like a bullet from a gun, it burns
When you realise she was never your girl
It was just your turn
You gotta face your demons
Don't matter how much money you earn
To the left, I see the rats, and to the right, I see the snakes
In my ear, they're whispering sweet sermons of cruel hate
So do you buy the fear or do you buy the lies? Tell me, what will set us free?
Do we kneel before the crooked few or do we bite the fucking hand that feeds?
She's sticking needles in her skin, I turn with an ugly grin
Her canvas doesn't leave a lot to fantasy
But her peace of mind can't stay inside the lines
It's so confusing, the methods that she's using
She knows she shouldn't leave a mark that I can see
Will she ever find one million of a kind?
It's cold and lonely, but that's because she told me
Lost inside her dirty world, no one hurts this pretty girl but her
Žádné komentáře:
Okomentovat