Tak nějak nevím, co vlastně dál.
Chodím do práce, zvládám to.
Chodím k psychiatrovi i na terapie a taky to tak nějak zvládám, učím se zase chodit mezi lidi.
V minulosti jsem tu psala o tom, jak po nějaké době lezení na kopec prostě uklouznu a musím se zase vyhrabat zpátky.
Tentokrát mám pocit, že jsem sjela úplně dolů.
Sedím ve svým bytě kde je hroznej bordel, dopíjím vychladlou horkou čokoládu ze špinavýho hrnku a tak nějak.. mám pocit, jako by bylo po bouřce.
Poslouchám hudbu a říkám si, ty jo, něco bych nakreslila. Ale ještě není ten správný čas, ještě prostě... nemůžu.
Můžu psát a za to jsem moc ráda, bohové, naposled jsem takhle moc psala na začátku roku a teď jsem za to vděčná, vážně jsem, ale... Ale. Ale chtěla bych aby mi už bylo fakt dobře. Tak, že se klidně na pár hodin usadím ke kreslení nebo knížce a nemusím se bát být se svými myšlenkami. Bohužel si na to budu muset ještě počkat.
To je na tom to nejhorší, víš? To čekání, kdy se budeš moct zase normálně nadechnout a fungovat.
Mám rozečtenou spoustu knih, rozkreslený portét Thora a tak nějak se nemůžu donutit si k tomu sednout. Radši celé hodiny sedím na okně, kouřím, poslouchám hudbu a prostě se koukám ven, tam, kde si lidi žijou svoje životy.
Připadám si hrozně vzdálená od všeho. Tak nějak nedotčená pocity ostatních, natož těmi svými. Pořád jsem hrozně otupělá. Jo, dokážu se už bavit, jo, dokážu už chodit mezi lidi a smát se s nimi, ale pak přijdu domů a na mě to zas sedne. Ta hrozná nicota, ta otupělost, ta absolutní demotivace k čemukoliv.
Už týden si říkám, že si konečně zapiluju ten zatrženej nehet, že si půjdu nakoupit jídlo abych nemusela žít jen z horké čokolády a čajů, a furt se k tomu tak nějak nemám. Prostě nad tím mávnu rukou, vyvenčím psa, dám si cigárko a jdu zase spát.
Teď mám pár dní dovolené, chtěla bych konečně uklidit uschlé prádlo, které jsem se nedávno donutila vyprat, chci si uklidit, vyvětrat, nějak to tu... unormálnit. Třeba si u toho i vyčistím hlavu.
Chodím do práce, zvládám to.
Chodím k psychiatrovi i na terapie a taky to tak nějak zvládám, učím se zase chodit mezi lidi.
V minulosti jsem tu psala o tom, jak po nějaké době lezení na kopec prostě uklouznu a musím se zase vyhrabat zpátky.
Tentokrát mám pocit, že jsem sjela úplně dolů.
Sedím ve svým bytě kde je hroznej bordel, dopíjím vychladlou horkou čokoládu ze špinavýho hrnku a tak nějak.. mám pocit, jako by bylo po bouřce.
Poslouchám hudbu a říkám si, ty jo, něco bych nakreslila. Ale ještě není ten správný čas, ještě prostě... nemůžu.
Můžu psát a za to jsem moc ráda, bohové, naposled jsem takhle moc psala na začátku roku a teď jsem za to vděčná, vážně jsem, ale... Ale. Ale chtěla bych aby mi už bylo fakt dobře. Tak, že se klidně na pár hodin usadím ke kreslení nebo knížce a nemusím se bát být se svými myšlenkami. Bohužel si na to budu muset ještě počkat.
To je na tom to nejhorší, víš? To čekání, kdy se budeš moct zase normálně nadechnout a fungovat.
Mám rozečtenou spoustu knih, rozkreslený portét Thora a tak nějak se nemůžu donutit si k tomu sednout. Radši celé hodiny sedím na okně, kouřím, poslouchám hudbu a prostě se koukám ven, tam, kde si lidi žijou svoje životy.
Připadám si hrozně vzdálená od všeho. Tak nějak nedotčená pocity ostatních, natož těmi svými. Pořád jsem hrozně otupělá. Jo, dokážu se už bavit, jo, dokážu už chodit mezi lidi a smát se s nimi, ale pak přijdu domů a na mě to zas sedne. Ta hrozná nicota, ta otupělost, ta absolutní demotivace k čemukoliv.
Už týden si říkám, že si konečně zapiluju ten zatrženej nehet, že si půjdu nakoupit jídlo abych nemusela žít jen z horké čokolády a čajů, a furt se k tomu tak nějak nemám. Prostě nad tím mávnu rukou, vyvenčím psa, dám si cigárko a jdu zase spát.
Teď mám pár dní dovolené, chtěla bych konečně uklidit uschlé prádlo, které jsem se nedávno donutila vyprat, chci si uklidit, vyvětrat, nějak to tu... unormálnit. Třeba si u toho i vyčistím hlavu.
Žádné komentáře:
Okomentovat