Zase jsem zpátky u blití pocitů do slov a momentálně mi deník nestačí. Mám pocit, že potřebuju oslovit víc lidí, tak nějak na sebe upozornit, hele, jsem tady a nezvládám to.
It seems like every day's the same
And I'm left to discover on my own
It seems like everything is gray
And there's no color to behold
They say it's over and I'm fine again, yeah
Try to stay sober feels like I'm dying here
And I'm left to discover on my own
It seems like everything is gray
And there's no color to behold
They say it's over and I'm fine again, yeah
Try to stay sober feels like I'm dying here
And I am aware now of how
Everything's gonna be fine one day
Too late, I'm in hell I am prepared now
Seems everyone's gonna be fine
One day too late, just as well
I feel the dream in me expire
And there's no one left to blame it on
I hear you label me a liar
'Cause I can't seem to get this through
You say it's over, I can sigh again, yeah
Why try to stay sober when I'm dying here
Anorexie je jedna z nejzákeřnějších psychických poruch. Umírá na ni 20% lidí, kteří jí trpí.
O tom, jak jsem k anorexii přišla, jsem už jednou psala. Dneska bych se chtěla spíš zaměřit na to, jaký to je spadnout do relapsu.
V únoru 2018 jsem měla žlučníkové kameny a byla jsem v nemocnici na odstranění žlučníku. To mi dalo tak nějak facku od reality v tom, že pokud se nezměním, můžou to být časem mnohem horší zádrhele v mým zdraví a že anorexie není cesta.
Jak už jsem psala na twitteru, po antipsychoticích jsem přibrala 20 kilo a chci je zhubnout.
Jenže se znovu objevila porucha příjmu potravy.
Je pro mmě hodně těžký psát o tom, že nezvládám. Navíc veřejně, kdy vím, že si to přečte pro mě dost lidí.
Moje racionální kapacita je teď přehlušená myšlenkami na to, jak tisíc kalorií denně je moc, jak se musím dostat pod 600 denně abych zhubla, že musím zhubnout, kdy už zhubnu, chci už být hubená, chci být drobná malá víla.
Vše se pro mě stalo kalkulací. Jak rychle klesá váha, jak udělat, aby klesala rychleji, kolik sníst denně jablek, abych nepřesáhla svůj limit.
Stoupnout na váhu, nenávidět to číslo, pokud je vyšší než včera, nebýt moc spokojená pokud je stejné, mít radost pokud je nižší než včera ráno. Obléct se, vyvenčit psa, počítat kolik chůze spálí kalorií. Jít do práce, odmítnout oběd a místo toho si dát jednu odměrku Many (200 kcal). Vrátit se domů, nejíst, hlavně nejíst. Cigarety a dietní kola na potlačení chuti k jídlu. Hlavně ne kalorie. Když mi kručí v břiše, vypít půl litru vody a pokud mám i pak hroznej hlad, jedno jablko nebo pár listů salátu.
Nechodím s nikým na jídlo jako dřív. Odmítám chodit na obědy s kolegy, nechci aby mě viděli jíst.
Liju do sebe hromady kafe, abych měla energii. Cítím se slabá a unavená.
Vím, že se pomalu zabíjím.
Ale to nic nemění na tom, že chci být hubená.
Nechci slyšet nic o svém těle, nechci se na něj dívat, protože je tak odporně tlustý. Nechci chodit ven, zajímá mě jen jídlo a jeho absence. Jsem jako znovu posednutá nějakým zlým duchem.
Říká mi, že hladovět je správný. Že tak dosáhnu svého cíle. Že budu krásná.
Chci zhubnout na 49 kilo. Mám to v plánu. A plánuju ho zrealizovat.
Tak nějak nevím, co mám dělat. Jestli křičet o pomoc protože vím, že to se mnou jde dolů nebo to nechat být, až budu dost hubená. Až budu dost nemocná.
Tlustý lidi přece nemusí jíst.
Žádné komentáře:
Okomentovat