Slíbila jsem milému, že denně sním aspoň 1000 kalorií.
Přijde mi to hrozně moc.
Po každým jídle se cítím provinile, nenávidím se a mlátím hlavou o stůl.
Proč já, proč zrovna já musím být takhle ošklivá a tlustá?
Jsem odporná, nechutná, nedá se na mě dívat, hnusím se sama sobě, při pohledu do zrcadla se mi chce brečet.
Nechci pomoct.
Chci se vyhladovět ke svému ideálu. Protože nejsem ještě dost nemocná.
Není to se mnou tak špatný. Pořád zvládám denně jíst, pořád jsem tlustá, pořád jsem ošklivá.
Já si nezasloužím pomoc.
Ne dokud budu vypadat takhle.
Váha neleze dolů a to mě žene k ještě větší sebenenávisti.
Mám chutě k sebepoškozování.
Kdykoliv se najím, mám potřebu se jít vyzvracet.
Piju obrovský množství vody a černýho kafe, protože mě to zasytí a je to bez kalorií.
Sklouzávám do čím dál větší posedlosti a šílenství a nejhorší na tom je, že to na mě pořád není vidět.
Kdy už dosáhnu svého cíle? Kdy už budu hubená? Kdy už uslyším ty slova "Ty jsi zhubla, že?"
Všechno mi to přijde tak hrozně nedosažitelný a daleko.
Nemám na to.
Nezvládnu to.
Jak by takovej chudák jako já mohl dosáhnout něčeho tak úžasnýho?
Ne, já nejsem nemocná.
Protože tlustý lidi anorexii nemají.
Nejsem dost nemocná na to, aby o mě měl někdo strach.
Nejsem dost nemocná na to, aby to na mně bylo vidět.
Nejsem dost nemocná na to, abych si zasloužila pomoc.
Nejsem dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat