úterý 4. dubna 2017

Den dvacátý třetí - pro mámu

Musím říct, že tohle pro mě byl asi nejtěžší článek doposud.
Ahoj  mami,

to jsem já. Víš, ta, cos o ní vždycky tvrdila rodině naprostej opak toho, jaká doopravdy je.
Ani nevím, proč jsem tenhle článek věnovala tobě, když ty mi nejsi schopná nebo ochotná věnovat ani jeden pitomej telefonát nebo smsku s otázkou, jak mi je, jestli se to lepší... Kašleš na mě. Vždycky jsi kašlala.
Táta mi pořád říkává, žes nás nikdy neviděla jako rodinu. Možná jsi dobrá hospodyně, ale matka a manželka jsi hrozná. A má pravdu.
Kdy ses o mě naposledy zajímala? Kdys o mě naposled měla strach? Když jsem ti ubrečená volala, že mám ztenčenou žaludeční sliznici a pokud se nezlepším, tak mě pošlou do nemocnice a dají mi trubku do krku, začala ses smát. Když jsem ti poslala fotku, jak vychrtlá jsem, tak jsi nijak nezareagovala, ale odpověděla jsi mi fotkou toho, jaký máš nový gelový nehty.
Říkalas, že tě mrzí, jak ses ke mně chovala, když jsi byla s Oldou. Ne, nikdy jsi to neřekla. Vždycky jsem ti to předhodila a tys jen přikývla. Nikdy ses mi neomluvila za to, že tehdy, když jsem tě potřebovala nejvíc, ses ke mně otočila zády k někomu, kdo tě jen využíval a dělal z tebe idiota.
Když jsi zjistila, že se řežu, tak jsi mě poslala na terapie, protože sis myslela, že mám v hlavě démony a nikdy tě nenapadlo, že po každé naší hádce jsem běžela za žiletkou, protože jedině to dokázalo přehlušit bolest toho, jak se ke mně chová vlastní máma. Odsoudila jsi mě. Nechala jsi mě samotnou v prázdným bytě, protože ti byl málo, nechalas mi tam jen věci, co se ti nehodily dole, kdes měla svůj šťastnej vesmír s ním a ani sis nevšimla, že jsem s ním tak hrozně nevycházela, že jsem se za váma dolů ani nepřišla najíst.
A víš, takhle to celý vzniklo. Každej můj problém s mým tělem, téměř každej kousek, kterej na sobě nenávidím, za skoro všechno můžeš ty. Celej můj život jsi mi říkala, jak jsem ošklivá a že když budu hubená, tak mě bude mít každej rád a bude všechno lepší. K narozeninám jsi mi jednou dala stroj na cvičení s tím, že takhle mě nikdo chtít nebude a ať se sebou něco dělám, že bratr v mým věku už měl za sebou dva vztahy.
Vážně? Vážně mi předhazuješ někoho, kdo mě šest let sexuálně zneužíval?
Jediná doba, kdys na mě byla upnutá, byla ta, když se na tebe vysral kvůli pošťačce a tys neměla nic. Dělala jsem ti psychologa, řešila jsem všechny tvoje problémy, za který sis mohla sama, protože když jsem ti já říkala, že je to kokot, tak jsi neposlouchala. Ale cos udělala ty, když to bylo obráceně a potřebovala jsem já tebe? Vykašlala ses na mě.
Jen protože ty jsi byla blbá a nechala sis na sebe napsat hypotéku a nebylas schopná to splácet, jsi mi vybrala konto, díky kterýmu bych teďka mohla ještě studovat. Kvůli tobě jsem musela vedle školy v maturitním ročníku chodit ještě do práce, abych měla aspoň na autobus. Nikdy ti to nebylo blbý?
Když jsem ti řekla, že nejím, že mám anorexii, nevšímala sis toho. Když jsem za tebou přišla s tím, že kolabuju, protože nejím, odbylas mě s tím, že mám počkat, až bude v Ulici reklama.
Divíš se, že od tebe každej odejde? Já ne. Všechny od sebe odstrkuješ, protože nejsi schopná vzdát se toho posranýho baráku a nejsi dostatečně samostatná vysrat se na svoje rodiče, o kterých pořád říkáš, jak tě štvou.
Ty na to prostě nemáš. Navěky zůstaneš ve svým baráku se zahradou, ale sama. Nebudu tam ani já, ani můj brácha, nebude tam s tebou žádnej chlap. V baráku pro deset lidí zůstaneš jen ty a záblesky toho, co všechno se tam stalo.
Vyčítáš tátovi, že se o mě nezajímá, ale když jsem řekla jemu o tom, co se mi děje, tak mě poslouchal a poradil mi aspoň, co mám jíst, abych to hned nezvracela.
Když mi voláš, mluvíš jen o sobě a o mě se nezajímáš. A když ano, ptáš se jen na Mártyho.
Doopravdy, mami, kdy jsem tě zajímala ?
Ještě pořád se divíš, že k tobě nechci jezdit?
Nejhorší je, že i přes to všechno jsi moje maminka a mám tě ráda. A o to víc to bolí.

Tvoje Šárka

Žádné komentáře:

Okomentovat