Každej les jednou končí.

Jsem ztracenej, povídá.

Nevím, kam jdu, jestli vůbec jdu.

Pořád si říkám, co dělám špatně, čím jsem si tohle zasloužil?

Víš, někdy se prostě špatný věci dějou dobrým lidem.

Někdy si prostě můžeš chtít omlátit hlavu o beton a křičet do okolí, proč, proč zrovna ty, proč se tohle stalo tobě… a stejně to nezjistíš.

Život je kurva.

Asi jsem byl v minulým životě fakt svině, řekl.

Možná.

Nebo jsi začal ztrácet sám sebe.

Zahnanej v koutě, neměl jsi kam couvat. A najednou nemáš před kým couvat.

Málem jsi to už nebyl ty. Teď se můžeš zvednout a jít se zas najít.

Ty vole, kdybys věděl, jak dlouho jsem hledala já. I teď mám někdy pocit, že jsem ztracená v lese a nevím, kam jít, jestli jít, mám chuť si prostě sednout a brečet, mlátit hlavu o pařez a křičet do stromů, proč, proč zrovna já musím být ztracená? To se mnou život nevymdral dost?

Spousta lidí se lesů bojí. Nechtějí tam vlízt, nechtějí myslet na to, co tam žije, jak to tam vypadá.

Víš, nechtějí zjistit, kým by byli oni sami, kdyby najednou byli v lese a kolem nikdo, před kým by museli něco předstírat.

Nosíme ty svoje masky tak často, že pak ani nevíme, kdo jsme pod nima.

Přitom jedinej způsob jak to zjistit, je jít do lesa a tu masku si sundat.

Nebudu lhát.

Bolí to.

Strašně moc.

V hrudníku máš prázdno, v krku knedlík, hlava se ti točí a jedinej reálnej pocit, kterej dokážeš vnímat, jsou cestičky horkejch slz tekoucích ti po tvářích.

Tyhle lesy jsou děsivý. Jsou hluboký, spletitý a kurevsky velký. A nikde nikdo není. Jsi sám.

Všichni máme svůj les, kde jsme sami.

A je na tobě, je na mně, je na každým, co v tom lese najdem, jestli vůbec seberem ty koule na to, abysme do něj vlezli.

No jo, ale co když už se nikdy nevymotám? Jak poznám, že nechodím do kolečka?

Nepoznáš. Prostě půjdeš a budeš doufat, že ho přejdeš.

Budeš se chtít zastavit. Budeš si chtít říct seru na to, otočit se a vyjít na stejným konci. Jenže když tohle uděláš, akorát ještě víc zabloudíš. Jediný pravidlo, který v lese platí, je nikdy se neotáčej zpátky.

Bude to trvat dlouho. Budeš to nenávidět. Budeš nenávidět sebe.

Ale až v takovejch chvílích, kdy se nenávidíš, zjistíš, kdo jsi a proč tam jsi. Zjistíš, co na sobě nenávidíš a budeš to moct změnit.

Tyhle lesy jsou děsivý. Protože v nich je to, čeho se nejvíc bojíš. Ty sám.

Taky tam ale občas prosvitne trocha slunce, osuší ti slzy a ty si řekneš kurva, musím jít dál. A tak půjdeš. A zjistíš, že ty lesy vlastně nejsou tak hrozný. Že jsou svým způsobem tak nějak krásný.

Každej les jednou končí. Vyjdeš a zjistíš, že jsi někdo úplně jinej.

Jo, někdy se tam vrátíš, protože tam něco zapomeneš. Po první cestě skrz les už ale budeš vědět, kudy máš jít. Najdeš si tu svou oblíbenou mýtinku, sedneš si tam a až budeš připravenej, tak zase vylezeš. Jo, můžeš se ztratit. Ale aby ses našel, tak se nejdřív ztratit musíš, víš?

 Život je strašná kurva. Taková ta kurva, se kterou bys roztočil všechny svoje peníze, protože to stojí za to.