Bojíš se smrti?

Všechny nás to čeká.

V lednu 2004 mi umřela babička. Pletla strakatý svetry a ponožky, dělala super svíčkovou, v zimě s náma lezla na kůlnu a sjížděla ji na bobech, vyprávěla nám pohádky a s plyšákama četla z televizního programu vymyšlený předpovědi počasí. Kreslila pohádky a vždycky, když nás ukládala ke spánku, tak nám vyprávěla, co budeme dělat druhej den. Mazala nám chleba se sádlem a dělala skvělej čaj.

Měla rakovinu. První chemo překonala, ale potom se rakovina vrátila znovu a celou jí prolezla. Nesnášela nemocnice. Jednoho lednovýho odpoledne ji táta s dědou dovezli z nemocnice. V lékařské zprávě se dočetli, že jí doktoři dávají poslední dny. Nesnášela nemocnice. Měla ráda nás, svůj dům, dědu, tátu a tetu, měla ráda svůj domov a chtěla umřít tam. A tak ji děda našel oběšenou v kotelně. Dodnes si pamatuje, jakým nožem přeřízl lano. Táta nikdy nevyžene z hlavy vzpomínku na to, jak nese svoji mrtvou maminku v náruči. Já nikdy nezapomenu, jak nekontrolovatelně jsem brečela, když spouštěli její rakev do hrobu, jak jsem se chtěla vytrhnout mámě z náruče a skočit za ní.

Rozhodla se po svým, nevyčítám jí to. Napsala dopis. Je v něm všechno, i když slov je málo.

Táta mi tohle všechno řekl, když jsem se mu svěřila, že mám sebevražedný myšlenky a sebepoškozuju se. Řekl, že já mám to štěstí, že nejsem nemocná a že by babička nechtěla, abych zahodila dar života. Už jsem se nikdy nepořezala.

Smrt je vnímaná jako tragédie. Ale je nevyhnutelná, přijde si pro každýho. Pro někoho je to jediný východisko.

Když mi máma řekla to s dědou, nebyla jsem naštvaná, v agónii žalu ani nic podobnýho. Jen mi v hlavě probleskly vzpomínky na něj a že jsem ráda, že ho mám. Moc se nevidíme, ale vím, že ví, že ho mám ráda. Vždycky ho obejmu a dám mu pusu. Vždycky mu říkám dědoušku. Vždycky poslouchám, když mi něco vypráví.

Vím, že momentálně neumírá, prej se zlepšuje a občas i buzeruje babču a mamku, to je u nás známka toho, že je ještě furt v pohodě, je tady, je to náš děda.

Až to přijde, přijde to. Bude mi chybět, budu smutná a budu brečet. Ale smrt není konec, ne pro mě. Vím, že tam někde bude. A bude na mě dávat pozor.

Moje přání je, aby ještě pár let počkal. Aby mě viděl ve svatebním. Nejšťastnější bych byla, kdyby si jednou pochoval moje miminko. Abych mu mohla říct: "Dědo, jsem na tebe pyšná."

S mámou už asi nikdy nebudu mít velký citový pouto. Nedržím v sobě zlost, jen to prostě nejde, dávno jsem jí odpustila. Ale nezanevřu na svoje prarodiče, viděli mě vyrůst, vyprávěli mi pohádky a vždycky mě měli rádi. A chci, aby věděli, že je miluju nazpět. Nedopustím to, aby, až jednou budou umírat, odcházeli s myšlenkou na to, že jsem je opustila. Mám je ráda. Oba dědy a jednu babičku.