Den čtrnáctý - moje nejoblíbenější knížka, co mě nikdy nepřestane bavit

Opět porušuju pravidla, jsem to ale zlobivá holka. A taky zasranej hipster, kterýho prostě většina filmů nebaví a rozepisovat se tady o hloubce Deadpoola nebo Rebelky asi moc nemá cenu.

Malý princ

Už jsem to psala snad v každým článku téhle výzvy. Malýho prince prostě zbožňuju. Je to jedna z těch knih, kterou vezmete do ruky, přečtete si ji, a pokaždé je jiná. Skrývá se v ní neuvěřitelná něha, roztomilost, ale taky hloubka a kritika světa dospělých. Dovolila bych si vás upozornit na několik hlavních myšlenek, který jsem pobrala z mýho čtení tohohle literárního pokladu.

Exupéry se narodil před 117 lety a i tehdy pro dospělý platilo to, co pro ně platí dneska. Pořád někam spěcháme. Všichni jsme hrozně důležití a nezajímá nás nic než čísla. Kolik kdo vydělává, kolik ta jeho nová váží, měří, jakou mám velikost bot, jakou mám velikost oblečení (o tomhle mým malým boji s konfekčníma číslama si přečtěte tady).

V konkrétně dvanácté kapitole si můžeme všimnout, že Exupéry naráží na problém alkoholismu a nekonečného kolotoče pití, studu, kocovin a jak těžké je se z něj vymanit. 

"Co tady děláš?"

"Piju."

"A proč piješ?" 

"Abych zapomněl."

"Abys zapomněl na co?"

"Abych zapomněl, že se stydím."

"Za co se stydíš?"

"Stydím se, že piju."

Nejde jen o tuhle konkrétní planetu a o tuhle kapitolu, jde o všechny planety, které Malý princ navštívil. Všude zjistil, že dospělí jsou zvláštní a kolikrát dělají naprosto nesmyslné věci jen protože si potom připadají důležitě nebo protože to prostě dělají už dlouho. Takováhle kláda skrytá v dětské knížce. Zajímavý a naprosto geniální.

Na princově planetě byla jedna růže. Nebyla dokonalá, byla marnivá a arogantní a myslela si, že svými maličkými trny se ubrání před světem. Ale princ ji měl rád. Byla pro něj ta jediná, rád se o ni staral, rád ji poslouchal. Protože si myslel, že je jediná na celém světě. Potom přišel na zemi a zjistil, že takových růží je strašně moc a on by si mohl vybrat jinou, kdyby chtěl. Ale on nechtěl. Všechny byly sice krásné, ale byly prázdné. On měl tu svou malou růži, kterou měl rád.

Snažíme se ušetřit si čas. Třeba pilulkami, co zaženou žízeň. Pořád spěcháme, žijeme v neustálém spěchu a cokoliv nám ušetří čas, je dobré. Ale co takhle se občas zastavit, žít projednou dneškem a jít pomalu ke studánce?

"Bude to vypadat, jako že mě to bolí... Jako že umírám. Tak to prostě je. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda."

Opravdu k tomuhle musím něco dodávat?