Ano, ano, tak nakonec jsem neodolala a v rámci svého pokusu o to naučit se psát na počítači víc než pěti prsty jsem nakonec usoudila, že tohle bude dobrý způsob, jak pocvičit jednak psaní a taky konečně kopnout do prdele svoji prokrasitnaci v psaní.
Tak a bez keců se do toho rovnou pustím. Jen vám dám prostor dole v komentářích k sazkám na to, jak dlouho mi tohle vydrží.
Deset věcí, co mě udělá opravdu šťastnou.
Psi. Nejsem rasista, miluju cokoliv, co má čtyři nohy a štěká to. Miluju svýho psa, kterýho už bohužel nemám, protože se o ni po mém přestěhování neměl kdo starat, miluju psy svých kamarádů, miluju psy uvázané u obchodu, miluju štěňata, miluju staré psy, miluju cokoliv, co si může říkat pes. S Mártym si bohužel nemůžeme dovolit pejska, protože už tak máme problém nacpat se do našeho pidi bytu s dvěma kočkama a větším nákupem, ale do budoucna plánujeme československého vlčáka nebo irského vlkodava. Já teda pořád oroduju za moskevského strážního psa, takovej drobeček může mít až sto kilo, ale to mi asi neprojde, protože takovej poníkopes sežere víc jak já a Márty dohromady. Ale řekněte, není k sežrání? A to jste neslyšeli story o tom, jak známému známé šestiměsíční exemplář tohohle koblížka ohlídal vrakoviště tak, že dva dny držel zloděje na střeše auta.
Márty. Znáte ten pocit, když se na někoho podíváte a i když venku prší, najednou je váš den plný slunce, cítíte se v klidu a celé vás prostoupí teplo? Jo. Tak asi tak. Můj život stál dost za hovno a díky Mártymu si žiju jako v pohádce. Mám pocit, že jsme nejen partneři, ale taky nejlepší kamarádi. Navíc je to jedinej člověk na téhle planetě, kterej je stejně praštěnej jako já. A takovýhohle člověka jen tak odejít nenechám.
Kamarádi. Po tom, co jsem se přestěhovala na Moravu, jsem pravda pár kamarádů ztratila. Jedna kamarádka se přestěhovala na druhý konec republiky, s druhou jsem si přestala rozumnět, ale vím, že i teď za nimi můžu přijít, když budu potřebovat pomoct. Hlavně vím, že jedna malá modrovláska tu pro mě bude vždycky tak, jako já pro ni. A co je lepší, než když se po dlouhé době vidíte s dobrým kamarádem, obejmete se a nevíte, jestli se máte smát nebo plakat?
Čokoláda. Dvě slova. Oreo Milka. Další komentář asi netřeba.
Škrabkání. Pokud mě trochu znáte, víte, že jsem přítula a miluju hlazení, šimrání a různý dlachmání. Ale jakmile mě začnete škrabkat na lopatce, zatuhnu a nepohnu se, dokud nemám husí kůži takovou, že by se na ní dal strouhat sýr.
Fotky. Starý fotky, nový fotky, fotky z mobilu, fotky ze zrcadlovky, fotky lidí, zvířat, jídla, přírody, čehokoliv. Dokumetuju všechno a všechny. Spící chlap ve vlaku? Mám fotku. Můj první pokus o špagety Carbonara? Mám fotku? Modřina z MMA? Yes, mám fotku.
Malování. Když si sednu k plátnu se štětcem v ruce, jako bych najednou byla někdo jinej. Najednou si pluju vesmírem ve své dokonalé bublině klidu a nikdo ke mně nemůže. Každej obraz je moje malá nirvána. Možná proto si je sobecky syslím a odmítám je prodat...
Les. Les na jeře, v létě, na podzim, v zimě. Les je místo, kam se chodím ráda ztratit. Mým kuřáckým plícím se dobře dýchá, splašená mysl se uklidní a já rozjímám nad tím, jak je vlastně život krásnej. Les je místo zázraků a kdybych mohla bydlet v malé dřevěné chatě uprostřed lesa vedle jezírka, v životě by mě nikdo neviděl. A fotil jste někdy někdo les?! Každá fotka je unikát.
Hudba. Nejsem music-nazi, nemám vyhraněné preference, co se týče stylu. Hudba musí jen vystihovat nějaké pocity a text se mě musí dotknout a to stačí, abych se zamilovala. Miluju, když najdu nějakou písničku, co přesně vystihuje moje pocity, dát si ji do sluchátek a brečet dojetím. Nebo ten pocit, když se naježíte už po prvním tónu...
Spánek. Jako člověk, co víc než rok trpěl nespavostí, si užívám spánku, protože nevím, kdy zase ztratím schopnost spát jako normální člověk. Zbožňuju spánek. Miluju ustlanou postel, miluju čerstvě povlečené peřiny, miluju ten pocit, kdy si přesně vytvarujete polštář pod hlavu, miluju ospalé probouzení s vědomím, že nikam nemusítm, miluju roztomilé povlečení, miluju se mazlit s peřinami, miluju jít čistá ze sprchy v čistém pyžamu do čistých peřin. A hlavně spánek je taková mini smrt a na to moje nihilistický srdce slyší.
Poníkopes má zajímavou stolici.
OdpovědětVymazat